1. Od námořníků z přístaviště k bohatým gentlemanům na venkov
Počátek reklam na psí krmiva vede k elektrikáři Jamesi Sprattovi. Když přijel do Anglie prodávat hromosvody, všiml si něčeho zajímavého. Námořníci v přístavišti u sebe měli suchary z mouky, vody a výjimečné s trochou soli. Ty totiž jako jediné na moři nepodléhaly zkáze, náklady na jejich výrobu byly mizivé a dokázaly zaplácnout hladové místo v žaludku. Kolem námořníků poskakovali lační psi a po sucharech se mohli utlouct! Fascinovaný Spratt dostal nápad. Co suchary prodávat jako psí pamlsky?
Spratt se dohodnul s továrnami pro výrobu lidského jídla, odebíral od nich zbytky z výroby a suchary taky o trochu vylepšil. Smíchal mouku, červenou řepu, další zeleninu s hovězí krví a svůj výtvor v roce 1860 patentoval jako Spratt's Patent Meat Fibrine Dog Cakes. Složení uvádělo mimo jiné “sušené nesolené želatinové části prériového hovězího”. Nevíte, co si pod tím představit? Nejste sami. Spratt byl po celý život notoricky skoupý ohledně specifických zdrojů masa (nebo spíš “masa”) ve svých sušenkách.
Ale náklady na výrobu byly stále vysoké. Aby si mohl běžný dělník dovolit balíček pamlsků, musel pracovat celý den. A tak se Spratt rozhodl mířit výš. Cílil na “uvědomělé majitele psů” aneb vystavovatele a anglické venkovské gentlemany holdující lovu, a sázel na to, že budou chtít své miláčky patřičně odměnit. V lednu 1889 koupil přední stranu časopisu American Kennel Club a apeloval na bohaté přátele, aby lobbovali za výhody jeho sušenek. Do propagace zapojil i v té době naprostou novinku reklamního světa - billboardy.
A plán vyšel. Navzdory pochybnému složení a vysokým výrobním nákladům, vyměnila lepší společnost zbytky od stolu za Sprattovy sušenky. Na další podporu prodeje využil konceptu, kterého se obchodníci s krmivy drží dodnes - začal vyrábět sušenky zaměřené na různé skupiny psů. Vznikly varianty pro zvířata s překyseleným žaludkem, pro štěňata nebo třeba speciální odrůda pro psy žijící ve městech. Samozřejmě šlo stále o tytéž pamlsky vyrobené ze surovin s nulovými nutričními hodnotami a rozlišené pouze obalem.
Galerie:
2. Když ani koňské maso nevadí
První a druhá světová válka nezamávaly jenom s životy lidí, ale i s průmyslem krmiv. V roce 1918 trápil chovatele přebytek koní. Zaprvé skončila válka, takže ztratili největšího zákazníka, a zadruhé vytlačila zvířata z ulic a polí auta a traktory. Chlápek jménem PM Chapel v tom spatřil příležitost. Levně od chovatelů vděčných za velkoodběratele, odkoupil koně a začal je zpracovávat do psích konzerv. Značku pojmenoval Ken-L Ration a maso označoval jako “libové, červené a vládou kontrolované”. Hlavní přísadu uváděl maličkým písmem někde úplně dole. Pečeť schválení vládou se Chapelovi postarala o 90% podíl na trhu. Agresivní masírka má kromě tištěných poutačů na svědomí řadu populárních video reklam, ve kterých děti se štěňaty v náručí zpívají “můj pejsek je lepší než tvůj” a jednoho by i dojaly, kdyby sdělení nebylo tak bizarní a pravda za ním tak smutná.
Trh se žrádlem pro psy neutrpěl ani Velkou hospodářskou krizí, protože nedostatek donutil nižší vrstvy obyvatelstva jíst konzervy pro psy. A vůbec nevadilo, že jsou v nich koně. Společnost The Chapple Brothers měla s plechovkovanými koňmi takový úspěch, že je koupila Quaker Oats (v roce 1995 přesla jako zvířecí divize pod známější H. J. Heinz Co.). Chovatele začali chovat koně jen pro účely zpracování do psích konzerv. Pak kartami zamíchala 2. světová válka.
3. Válka, extruze a lži
Kov se ukázal jako ideální materiál pro přepravu věcí do války. Krmivo pro domácí zvířata bylo vládou definováno jako “nepodstatné” a výrobci konzerv měli utrum. Tak co teď? Několik stěžejních hráčů na trhu dalo hlavy dohromady. Firmy General Mills (která spolkla Sprattův podnik) a The Ralston Purina Company začaly experimentovat se psím žrádlem a strojem na výrobu snídaňových cereálií Chex. To vedlo ke vzniku výroby suchých granulí. Roku 1956 byla metoda patentovaná a pojmenovaná extruze.
Funguje to zhruba takto: Smícháte mokré a suché ingredience do hmoty podobné těstu a dáte je do expandéru. Ten hmotu vystaví tlakové páře a extrémně vysoké teplotě, protlačí ji přes vysekávací stroj a vzniknou drobné kousky. Ty se pak potáhnou tukem, aby zvířatům víc voněly. V 60. letech se tato technologie rozmohla a používá se k výrobě granulí dodnes.
Extruze nastartovala reklamní kampaně od The Pet Food Institute, které měly za cíl přesvědčit Ameriku, že jediné a nejlepší krmivo pro psy je to granulované. Výrobci neustále vyzdvihovali použití vysoce kvalitních surovin a výborné nutriční hodnoty (není vám to povědomé?), jenže ouha. Technologie extruze má logicky jednu obrovskou nevýhodu. Vysoká teplota a sušení z ingrediencí, které byly v podstatě jen odpad z výroby lidského jídla, odstraňuje poslední zbytky živin a vitamínů, které psi potřebují.
4. Pro někoho ztráta, pro jiného příležitost
Generace domácích mazlíčků, které vyrostly na granulované touze lidí si všechno zjednodušovat, začaly rychle vymírat na selhání jater, ledvin a další zdravotní problémy. A složení bylo horší a horší. Společnosti k výrobě granulí skupovaly vedlejší produkty masa, které neslouží lidské spotřebě. Krmiva dále obsahovala kukuřičnou mouku, sojovou moučku a další obilné produkty, přičemž okolo dalších ingrediencí, výrobci mlžili.
Jean Cathary, francouzský veterinární chirurg, nelenil a chopil se příležitosti. Pod ochrannou známkou Royal Canin (krátce poté je v USA následoval Hills' Science Diet) začal propagovat vlastní krmivo k řešení zdravotních problémů a diverzifikoval trh dietním krmivem na předpis pro selhání jater, ledvin a na kontrolu hmotnosti. To dalo odvětví možnosti pro růst do dalších směrů.
Výrobci granulí začali sponzorovat vznik veterinárních škol, aby chrlily stovky a tisíce veterinářů přesvědčující majitelé domácích mazlíčků, že extrudované krmivo je nejlepší. Mezitím se snížila délka života zvířat a psi začali trpět víc a víc jak civilizačními, tak získanými nemocemi. Marketingové lobbování s fotkami krásných a šťastných zvířat na obalech krmiva vyrobeného ze zbytků a jedů přetrvalo dodnes. Vybírejte proto krmivo, do kterého opravdu vidíte a můžete se o jeho složení přesvědčit vlastním nosem, očima, nebo dokonce ústy.
