Podle dosavadních výzkumů je pravděpodobným předkem psa domácího (canis lupus familiaris) vlk obecný (canis lupus), konkrétně jeho dva zástupci - malý vlk indický (canis lupus pallipes) a větší vlk eurasijský (canis lupus lupus).
Vlk v období, kdy člověk začal zvíře domestikovat (tj. už v období před 25 tis. lety) obýval takřka celou Eurasii, severní Afriku a Severní a Střední Ameriku. Jedním z nejstarších důkazů je hrob nalezený v severní Izraeli, ve kterém člověk objímá rukama štěně. Je starý více než 11 000 let.
A jisté známky domestikace (redukce zubů a čelistí) na našem území vykazují lebky vlka v sídlišti lovce mamutů z Předmostí u Přerova, jejichž stáří se odhaduje na 25 tisíc let.
Domestikace psa
Jak se navzájem propojovala teritoria člověka a vlka (lovili stejnou kořist), vlk ztrácel plachost a přibližoval se k tábořišti pro zbytky a zároveň lidé přestávali mít strach z velké šelmy a začali se spoléhat na vlčí ostražitost. No a proto, že se dospělý vlk těžko ochočoval, tak to brzy člověk začal zkoušet s vlčaty. Malý vlk si na člověka zvykal při hře, navíc krmení mláďat jednoduše zajišťovaly ženy kojením (mimochodem některé kmeny rovníkové Guinei, Afriky nebo jižní Ameriky zvyk krmit domácí zvířectvo přímo z prsu zachovaly dodnes).
Dospělí vlci, kteří vykazovali známky agresivity byli nejspíše snědeni a ti, kteří lépe navykli způsobu žití s člověkem a dále se množili, postupně změnili typicky vlčí jídelníček na směs masa a rostlin. Tak nejspíš vznikl první vlk - pes.
Pes dále doprovázel generace člověka i přesto, že nebyl nijak konkrétně využíván. Jejich vztah byl více citový, člověk si hrál se štěňaty. Když nebyla dostupná jiná potrava, bylo zvíře snězeno.
Prvním pracovním využitím bylo pravděpodobně hlídání dětí. Pes “adoptoval” dítě, které při znečištění olízal a nepustil k němu cizího člověka ani zvíře.
Cesta psa ke společníkovi na lovu, ochránci stáda a skutečnému hlídači byla ale ještě dlouhá. Největší proměnu vlka v psa zaznamenáváme ani ne tak ve vzhledu, ale právě v chování, kdy pes potlačil instinkty předka a naučil se přenechat pánovi kořist a neútočit na dobytek.
Pes v lidských službách
Dnes má pes v lidských službách nezastupitelné využití. Existují psi lovečtí, tažní, hlídači, pastevci, psi sloužící k záchraně lidského života, policejní, vojenští, lavinoví. Zjistilo se, že pes může čichem rozpoznat závažná onemocnění typu rakoviny, cukrovky a jiných metabolických poruch a pomoci s včasným léčením.
Jako společníci člověka mu nahrazují zrak, motorickou funkci nebo mu vyplňují prostou sociální prázdnotu.
Vývoj jednotlivých plemen tak, jak je známe dnes, je záležitostí posledních 100 - 200 let. A tak i když už starověké civilizace chovaly psy podobné dnešním jezevčíkům, mastifům nebo chrtům, jsou jim dnešní plemena dosti vzdálená. Chovatelství psů se rozvíjelo především v Anglii a Německu jako módní záležitost. Ze všech domácích zvířat dosahují psi největšího velikostního i hmotnostního rozpětí a snadno získávají nebo naopak ztrácejí nové tvarové vlastnosti. Kynologické spolky nastavily výkonnostní zkoušky u pracovních psů, takže do další generace předávají vlohy jen zdatní jedinci. Plemena společenská se posuzují jen podle vzhledu, takže dalším křížením se požaduje vzhledově nejdokonalejší jedinec - nutno říct, že někdy na úkor zdraví psa.
Se zaměřením a využitím psa se dnes rozšiřuje i trh nabízející chovatelské potřeby a krmiva. Prodejci zohledňují výkon psa, jeho věk, velikost, rasu, zdravotní potíže.
Nezapomínejme při výběru vhodné potravy ale na to, že pes je potomkem vlka, tedy zvířete maso - žravého, který má uzpůsobeno trávení především na maso. A ačkoliv psu člověk stále více přisuzuje lidské vlastnosti, pak jídelníček musí vycházet z toho, co je masožravci nejbližší - živočišná bílkovina v jakékoliv podobě.
Dopřejte svému miláčkovi být stále ještě šelmou!
